ZH Kostelní Střímelice říjen 2010

 Na poslední víkend v říjnu jsme si naplánovali zkoušky honičů (ZH). Pořádal je Chovatelský klub honičů společně s OMS Praha 2 v honitbě u Kostelní Střímelice.
  Zkoušky honičů jsou dvoudenní a kvalifikují psa pro lov a dosled spárkaté zvěře se zvláštním zaměřením na náročný lov a dosled černé zvěře se zadáním titulu DIVIAČAR. Pes musí prokázat přiměřenou ostrost na černou a spárkatou zvěř, proto se hodnocení jednotlivých disciplín provádí na společném honu nebo naháňce.
  Výchovu našich psů se snažíme směrovat především na dosledy a poslušnost sledovat stopu pouze cíleně námi zvolenou. S přihlédnutím k velikosti dnešních honiteb, k ochraně zvěře, hustotě osídlení Křivoklátska, spoustě silnic a také s ohledem na našeho souseda, Lánskou oboru, jako honiče naše psy nepoužíváme. Na to si jich příliš ceníme a nechceme, aby se naše každodenní společné procházky na volno měnily ve společné, nekontrolovatelné naháňky. Přesto stále honiči a barváři zůstávají a my se jejich chování snažíme pouze usměrňovat. Nic nedrilujeme, vše je musí bavit. I návrat zpět k nám musí být radostný, třeba z pocitu, že si zatím něco zajímavého bez nich, užíváme. Co jsme se společně naučili, si musíme i vyzkoušet v reálu na zkouškách. Zde si vždy ověříme správnost výcviku a poznáme chyby, kterých jsme se dopustili. Eventuelně pochopíme v souvislostech a porovnáváním práce psů jiných plemen důvody, proč se bloodhoundi projevují, jak se projevují. Naší snahou také je, aby rozhodčím vešel do povědomí způsob jejich práce.

  Že se zkoušek zúčastníme oba, já i Ota, bylo tedy jasné. Ota s Eliškou, ale s kterým psem já, tak úplně jasné nebylo. Účast Blažeje nepřicházela v úvahu. Aportuje štěkající psy a já nechtěla riskovat vyloučení ze zkoušek. Volba padla na Agátu, která hlásí každou teplou stopu. Deset dní před zkouškami však začala hárat. Dalším adeptem na zkoušky byla Sára. Teplou stopu nehlásí, ale okamžitě po ní vyráží. Vrací se do dvaceti minut, chytá zvěř za zadní běhy a krátce hlásí při jejím stavění.

  Zde bych ještě ráda připomenula charakteristiku bloodhounda :
  Jedná se o honiče pro vysokou honbu (honiči parforsní). Byl a stále zůstává loveckým psem, který, vzhledem k svému báječnému čichu, je především využíván jako limier - pes, sloužící k bezhlučnému vyhledávání zalehlé vysoké zvěře, především jelena, před lovem štvanicí, užívaný také často k dosledu postřelené zvěře a při vyhledávání zmizelých osob.
  Vzhledem ke své funkční tělesné stavbě je pes Sv. Huberta nadán velkou odolností a navíc výjimečně kvalitním čichem, který mu umožňuje sledovat bez nesnází stopu na dlouhou vzdálenost i v nebezpečných terénech. (citace ze standardu platného od 13.03.2001)

  Do Kostelní Střímelice jsme vyrazili brzo ráno za tmy a mlhy, ale při zahájení zkoušek, přestože bylo mrazivo, již svítilo sluníčko. Slavnostního nástupu s fanfárami se zúčastnilo asi dvacet střelců, deset honců, sbor rozhodčích a dalších šest psů se svými vůdci. Jeden Slovenský kopov, dva Jamthundi a tři Karelští medvědí psi. Všech šest dávalo najevo radost a nedočkavost samozřejmě štěkotek, jeden dokonce s fanfárami vyl.

  Odjeli jsme do první leče. Nechali střelce dojít na svá stanoviště a my se psy, honci a rozhodčími, všichni oblečeni v reflexních vestách, vyrazili proti nim.
  Honci tloukli klacky do stromů, hlasitě halekali a všichni vůdci na povel "hledej !" vypustili psy. Ti pobíhali mezi námi, prohledávali les, někteří i poštěkávali.
  Vypuštěný pes, na příkaz k hledání, se má snažit co nejrychleji najít zvěř. Přitom musí vnikat do houštin a zvěř vyhledávat v prostoru leče ve vzdálenosti více než 100 m. Přítomnost vůdce si musí v určitých intervalech, asi po 5 minutách, pokud nehoní zvěř, ověřovat a řídit se směrem honěné leče. Při nahánění upřednostňovat tu zvěř, která je při naháňkách se psem lovena. Je to hlavně zvěř černá a jelení.
  V průběhu naháňky rozhodčí sledují chování psa na stanovišti, chování po výstřelu, ochotu práce na černou zvěř, jak pes reaguje na povely vůdce, kondici a výkon psa, orientaci a hlasitost.
  Po chvilce proběhly kolem nás tři kusy vysoké a Sára vyrazila okamžitě za nimi. Asi po deseti minutách ke mně radostně přiběhla Eliška, lípla mi pusu, ale během chvilky také zmizela.
  Na každé lesní cestě jsme srovnávali leč a opět pokračovali dál i bez psů. Musí si své vůdce najít sami.
  Vzrostlý listnatý les střídaly nízké smrčiny a lesní školky v oplocence, se vzrostlým ostružiním až do pasu a pařezy.
  Na další lesní cestě proběhlo srnčí. Chtěla jsem Sáru, která pár metrů ode mne právě pobíhala, přivolat, ale rozhodčí mi to nedovolil. Zvěř neviděla, ale pomalu poodcházela tím směrem s vysokým nosem, vzápětí jej přiložila k zemi a vyrazila po stopě. Krátké pohonění srnčí zvěře se toleruje, pes ji však nesmí upřednostňovat. Netrvalo to dlouho a vrátila se.


 


  Tentokrát mezi honci proběhla z mlází se srnčím i prasata, ale na opačnou stranu od střelců.
  Slyšeli jsme vzdalující se štěkot kopovky a karelského medvědího psa. Po chvilce se připojil hluboký hlas bloodhounda.
  Hodnotí se pouze to, co rozhodčí vidí, ale přestože se vždy snažili dostat včas na místo, odkud se štěkot ozýval, ani jednu z našich holek neviděli.
  První leč skončila bez úlovku.
  Přebrodili jsme Jevanský potok a došli do vsi na malé občerstvení. Bylo nám ho již hodně zapotřebí.
  Po občerstvení jsme auty vyjeli asi 8 km do kopců, do další leče.
  Vstup do leče byl vlastně spíš sešup po zadku do rokle a téměř horolezecký výstup na druhé straně s přidržováním se vyčnívajících kořenů stromů. Sáře jsem pomáhala, jako podpěra zadních běhů a ona zabírala i drápy předních tlap, jako kočka. Na hřbetu rokliny už opět vyrazila po stopě. Vzápětí proběhla za ní i Eliška. Obě holky si to moc užívaly. Kdy se jim tohle znovu podaří, abychom je nechali takhle pracovat, podle jejich představ. Jen chvilku se zdržely v blízkosti některého z nás a opět vyrážely. Nikdo je neomezoval a my jsme obdivovali jejich orientaci v úplně cizím prostředí. V tak těžkém terénu s vysokými porosty ostružin, zarostlými pařezy, téměř neprůchodným polovzrostlým smrčím a s oplocenkami, kde opravdu musely sledovat naši stopu, aby se jim podařilo najít  místa, kudy dírami v drátěnce se nám podařilo projít.
  Všichni byli již hodně unavení, ale úlovek zatím žádný. To by znamenalo hodnocení psů bez zadání titulu DIVIAČAR.
  Vstoupili jsme do další leče. Ani trochu se nám už nechtělo.
  Tentokrát to byla promáčená roklina s rozbláceným potůčkem bez břehů a naproti svah osázený neprořezaným smrčím, prorostlý náletem, skrývající obrovské pařezy. Honci kleli, že se tudy nedá projít. Nikoho v porostu nebylo ani vidět, jen se celý rozvlnil. Tady byla zalehlá prasata a ta vyběhla proti střelcům na stanovištích. Započala střelba a některá prasata se vracela zpět do porostu. Došlo i na střelbu v roklině. Zde musím vyzdvihnout práci kopovky. Pracovala velmi usilovně a její štěkot se ozýval každou chvilku z jiné části svahu. Stále se vracela, obíhala porost a znovu do něj za hlasitého štěkotu neohroženě vbíhala.

  Střelcům se podařilo střelit čtyři prasata, páté porazilo projíždějící auto.

  Konec leče.


 


  Vůdci si přivolávali své psy a všichni se znaveni vraceli strmým svahem k autům. Na přivolání se tentokrát neobjevila, ani jedna z našich holek. To bylo pro nás hodně smutné zjištění.
  Po 20ti minutách marného volání a pískání jsme se rozhodli, že se rozdělíme. Moc dobře víme, že jsou schopné nahánět i více než deset kilometrů. Já zůstala na svahu a Ota sjížděl autem zpět ke vsi. Vždy někde zastavil, zapískal a čekal, zda se některá neobjeví. Potkal vracející se střelce a ti mu řekli, že je obě viděli hnát kňoura směrem k první leči. Ta byla vzdálena těch 8 km. Tak tohle pro nás byla první dobrá zpráva. Dojel k první leči a na jednom dalším zastavení a zapískání přiběhla ze svahu Sára.
  Zazmatkovala jsem, nezůstala na svahu a taky sjela s honci autem zpět do vsi, že pomohu hledat Elišku na tom samém místě. Měla jsem zůstat tam, kde jsme byli s holkami naposledy společně, protože sotva jsem přesedla k Otovi, zastavilo u nás auto se střelci, že viděli bloodhounda nahoře u poslední leče.
  Vyjeli jsme do kopců a zastavili u posledních opozdilců leče. Vyprávěli, že se Elišku snažili chytit, ale jaké bylo jejich překvapení, když uskakovala a dokonce na ně i vrčela. Tak tohle bylo překvapení i pro nás. Takhle, že se chovala naše hodná Eliška, která každého ráno olíbala? Cestu zpět do kopců , oproti Sáře, které je sedm a půl roku, zvládla bez problémů. Ze společného setkání jsme měli obrovskou radost a opět pociťovali zároveň obdiv k jejich schopnostem orientace v úplně cizím prostředí.
  Již se stmívalo, ale ještě jsme zvládli odložení. Holky jako jediné ze psů na volno, Eliška u klobouku a Sára u batohu.
  Slavnostní ukončení leče za tmy s výřadem ulovené zvěře, ohni a fanfárami mělo téměř tajuplnou atmosféru. Jako bychom se zúčastnili lovu v dávných časech.
  Znaveni jsme po večeři usnuli s tím, že ráno nás čeká obůrka s prasaty. Hnát kňoura je rozhodčí neviděli a tak musíme ráno splnit disciplínu "ochotu k práci na černou zvěř". Z toho jsme moc radost neměli. Zvířata v ohradách jsme je učili míjet bez hlasitých projevů. Sami chováme kozy, v okolí jsou koně i krávy. Ještě záleží, jak se budou projevovat zvířata v ohradě.
  Prasata byla opřená asi 4 metry od ohrady o zeď chlívku a na psy nereagovala. Zde jsme měli nejslabší výkon ze všech psů.
  Rozhodčí nás oznámkovali ve třetí ceně jedním bodem.
  Další disciplínou, která nás čekala, byla "šlapaná a současně uměle založená pobarvená stopa". Na tu jsme se opravdu těšili i když….
  Obě holky stopování milují, ale opět jsme u úskalí bloodhoundího stopování. Důležité je nahlásit způsob, jak bude stopa psem vypracována.
  …bloodhound pracuje, jako vodič a pozor, na konci půjde dohledat i kladeče.
  Tohle jsme již viděli na zkouškách mnohokrát a nejenom u našich psů.
  Sára vyrazila natěšená na stopu a velice si ji vychutnávala. Obzvláště k barvě si s úplnou slastí vždy přičichla ("slastně přivoněla, jako ženská k parfému"). Po celou dobu byla v barvářském řemeni tak zalehlá, že jsem ho i párkrát pustila z ruky, abych se vyhnula houštině, obešla ji a Sáru nezdržovala. Jednou sešla ze stopy, ale už se vracela a v ten moment se nám řemen zamotal do kmínků smrčiny a větví na zemi. Chvilku mi trvalo, než jsem ho vymotala. Za zády mi zatroubila trubka rozhodčího, jak nás přivolával zpět na stopu. Tady Sára opět přičichla k barvě a prase během několika dalších minut našla. Jak jsem napsala, pro ni stopa nekončila. Šla dosledovat ještě kladeče, přivítala se s nimi a vzápětí se k praseti vrátila.
  Zhaslé prase přeci neuteče a stopa musí být kompletní.
  U vodičů se ještě hodnotí "chování, vzrušení a zájem o ulovenou zvěř" jako samostatná disciplína.

  Dostala jsem od rozhodčích instrukci, abychom obě poodešly stranou a kladeči odnesli prase dále do lesa.
  Pes se vypustí se ze vzdálenosti 100 kroků proti větru od založené černé zvěře ve vhodném řidším porostu, aby rozhodčí mohli posoudit jeho práci. Vůdce zůstane na místě vypuštění psa. Posuzuje se, zda pes hlavně zvěř nenačíná.
  Z našeho stanoviště na povel "hledej !" Sára neomylně prase našla.Tohle ji moc baví.
  Měla jsem pro ni připravený za odměnu spárek, protože teď už si dělala na své prase nárok.
  S Eliškou to bylo to samé, jenom ze stopy nesešla ani jednou. Šla bezchybně. Na Otovo upozornění o dohledání kladečů se již rozhodčí smál, že tohle už u bloodhoundů zná.
  Na zpáteční cestě nám ještě posoudili "vodění na řemenu" a měli jsme zkoušky za sebou.


 


  Nyní nás již čekal zasloužený oběd a odpočinek. Rozhodčí pilně počítali, zapisovali do tabulek a diplomů.
  Slavnostní nástup a vyhlášení výsledků mělo již odlehčenou atmosféru, alespoň z pohledů lidí. Co se psů týká, jejich středem zájmu bylo prase ležící mezi námi a rozhodčími.
  Každý vyhlašovaný pes s vůdcem kolem něj musel projít, což se ostatním psům ani trochu nelíbilo. O vrčení a vzájemné napadání nebyla nouze. Vypadalo to, jako by nesouhlasili s hodnocením svých soupeřů.
  Absolutním vítězem zkoušek se zaslouženě stala fena Slovenského kopova Aemi.
  Naše holky dosáhly vysokého bodového hodnocení (na první cenu: Eliška 176 a Sára 171 bodů), ale díky hodnocení u obůrky, pouze v ceně třetí. Radost nám to trochu pokazilo, ale i tak jsme rádi, že zkoušky úspěšně složily a nic zlého se jim nestalo.
  Domu jsme se vraceli všichni znavení, poškrábaní, ale šťastní.

 Napsali Eva a Ota Benešovi
 PODKLADY:
Zkušební řád pro zkoušky honičů (platný od r.2008)
Standard FCI č.84/22.6. 2001/F


 

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode