Od předloňského roku, kdy jsem s Eliškou úspěšně složil Předběžné barvářské zkoušky ve ll. ceně a společně jsme tak splnili podmínky pro Individuální zkoušky barvářů, uběhlo již mnoho času. Vše jsme měli přihlášené a s rozhodčími domluvené, ale jedná se o skutečný dosled za konkrétních limitujících podmínek, které musí být dodrženy. Ne každý dosled tyto podmínky splňuje.
  Zkoušky se provádí na postřelené jelení, daňčí, mufloní nebo černé zvěři. Stopa musí být alespoň 5 hod. stará, minimálně 500 kroků dlouhá a taky si vás musí někdo na dosled pozvat. Většina lovců střílí na jistotu, zvěř hasne v ohni, nebo kus odběhne maximálně do 300 metrů. Dosledu se musí zúčastnit společně s vůdcem, psem a lovcem i rozhodčí s příslušnou aprobací pro zkoušky barvářů..
  Není jednoduché všechny tyto podmínky splnit. Za rok a půl se nám tohle nepodařilo.

  Jednoho večera, ke konci ledna letošního roku, se u nás po osmé večer zastavil kolega z našeho mysliveckého sdružení. Postřelil prase, ale ani po 100 metrech od nástřelu kus nenašel. Podle barvy usuzuje, že zasáhl na měkko. Právě začalo chumelit. Tak tohle vypadalo velice nadějně. Domluvili jsme se, že ráno půjdeme na dosled na obnově.
  Přestože bylo už téměř devět hodin, zavolal jsem do Příbrami rozhodčímu Františku Soukupovi, zda by mohl ráno přije. Přislíbil příjezd na osmou hodinu.
  Přes noc napadly asi 3 cm sněhu, stopa stará 14 hodin, rozhodčí dorazil, takže část podmínek byla splněna.

  Ráno bylo mrazivé, ale slunečné. Na nástřelu prosakovala obnovou barva a Eliška nadšeně vyrazila po stopě.
  Zasněženou louku vystřídal les, rovinu svah a já už se klouzal po zádech strmou roklí s mnoha popadanými kmeny starých stromů. Eliška zabraná do své práce se vůbec nenechala rušit nějakým mým padáním a klouzáním, ani tím, že barva ve stopě zmizela. Přeskočila potok a pokračovala prudkým svahem vzhůru. Tady jsem ji již začal brzdit já, svými fyzickými možnostmi. Sotva jsem popadal dech a musel několikrát do svahu odpočívat. Na poslední zastávce jsem se dopustil zásadní chyby. Nenastoupili jsme na stopu v místě, kde jsem Elišku zastavil, což bylo o nějakých 5 metrů po svahu výš, ale z mého stanoviště, kam ke mně sešla. Na povel "Stopa, hledej !" se vydala po první stopě, která byla nejblíže. Šla, ale už bez nadšení, ohlížela se po mně a chovala se nejistě. Tohle nebylo ono. V první chvíli jsem si myslel, že jsem ji svým dlouhým odpočíváním od stopy odradil. Rozhodčí pozorně prohlížel stopu bez barvy. Já vnímal změnu v Eliščině chování. Rozhodli jsme se vrátit na poslední místo, kde jsem ji před tím zastavil.
  Nastoupila opět nadšeně. Po chvíli se ve stopě divočáka objevila ještě jedna stopa, stopa lišky. Pokud bude kus zhaslý, možná bude i načatý.
  Vystoupali jsme konečně na rovinu. Tady se již začaly objevovat první nižší hustější porosty. Raněný kus vyhledává houštinu.
  Po asi 200 metrech tentokrát stopu překřížila stopa jelena. Eliška ji chvilku sledovala, ale po ověření se vrátila a pokračovala v dosledu. Došli jsme na vykácený, ale již náletem a ostružiním porostlý průsek lesem. Zde bylo mnoho stop, které se křižovaly a míjely.
  Po chvilce ověřování stop se Eliška vydala do nízké habřiny, kterou asi po 30 metrech vystřídala smrčina. Zde přešla z nízkého na vysoký nos a přidala na tempu. V ten moment nám všem již bylo jasné, že před námi je lože. Tady je na místě důležitá velká opatrnost při dosledu černé zvěře. Pokud je zraněna, může být velice nebezpečná.

 

  Posledních 20 metrů s vysokým nosem v tempu a jsme u kusu. Je zhaslý. Na stavění a hlášení nedošlo, Stopa byla dlouhá 2 100 metrů. Podmínky individuálních zkoušek jsme splnili a zhaslý kus dosledovali.
  Radost je veliká. Tohle je již čtvrtá, úspěšně složená, Eliščina zkouška z lovecké upotřebitelnosti.

 Napsal Ota Beneš 28.1.2011